* 1941

výtvarnice – věnuje se autorské textilní tvorbě a oděvu, experimentuje v umělecké technice ARADECORU, ilustrátorka

Od narození bydlela v Plzni na Doubravce - ulice Na Kovárně č. 4 v podnájmu, kde pobývala až do roku 1962, kdy se přestěhovala do rodinného domu po prarodičích též na Doubravce.  Žila zde v ulici Chmelová 7, a to až do roku 1974.

První stupeň ZŠ chodila do školy na konečné trolejbusu – náměstí Č. Ulricha, od šesté třídy pak na Pikovu školu v Opavské ulici, později jedenáctileté gymnázium. Následně absolvovala Střední pedagogickou školu ve Veleslavínově ulici v Plzni.  Po jejím dokončení nastoupila na  umístěnku „budovat pohraničí“ v Tachovském kraji. Zde působila deset let, za velmi špatných ubytovacích podmínek, kde byla např. ubytována v průjezdu na statku. Setkala se zde však s báječnými dětmi, které měly velké srdce, za všechno byly rády a byly vděčné.  Poté  úspěšně absolvovala konkurzní řízení na Pedagogickou fakultu do Plzně, obor výtvarná výchova.

Na vysoké škole KVK FPE Západočeské univerzity v Plzni založila a vedla od roku 1996 ateliér Textilní tvorby. Poznatky využívala pro přednášky, semináře a letní školy určené širší veřejnosti, učitelům výtvarné výchovy, k relacím v rozhlase a televizi. Desítky let organizovala celorepublikové a mezinárodní výtvarné soutěže pro děti a mládež.  Po roce 1989 založila 1. soukromou uměleckou školu, akreditovanou Ministerstvem školství. Byla často zvána do národních i mezinárodních výtvarných porot. V rámci své pedagogické činnosti uspořádala desítky fakultních a univerzitních výstav, soutěží FASHION design a workshopů, v nichž vždy prezentovala Katedru výtvarné výchovy a ateliér Textilní tvorby. Pod jejím vedením studenti zajišťovali výzdobu interiérů reprezentačních prostor univerzity. Hluboce lidským přístupem si získala úctu několika studentských generací.

Je členkou Unie výtvarných umělců v Plzni a členkou Sdružení textilních výtvarníků v Praze. Pravidelně se zúčastňuje členských, kolektivních, dříve katedrálních i autorských výstav (v ČR i  zahraničí – Německo, Kanada Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Dánsko, Belgie, Maďarsko). Patří k prvním umělcům, průkopníkům v oblasti tapiserie, kteří byli Svazem československých výtvarných umělců vyzváni k experimentální umělecké práci při tvorbě tapisérie technikou aradecor. Tato technika byla jako světový unikát patentována. Od roku 1997 vystavuje s Pražským sdružením textilních výtvarníků a zúčastnila se 1., 2. a 3. mezinárodní výstavy tapisérií. V roce 2021 se zúčastnila prestižní výstavy Letnice umělců a výstavy Bilance, Klid a neklid. Vlastnit některou její práci z oblasti oděvní tvorby se stalo prestižní záležitostí ve světě ženského oděvu. Naposledy ilustrovala knihu o Plzni v roce 2008. Je držitelkou čestného uznání Západočeské univerzity a pamětní medaile za celoživotní úspěšnou pedagogickou činnost, bohatou uměleckou práci a propagaci Fakulty pedagogické i celé Západočeské univerzity v Plzni na republikové i mezinárodní úrovni.

Tematicky byl Slavěně Jandové inspirací vždy svět přírody a obecně život člověka. Vše ve vzájemných vazbách důvěrně poznávala na svých domácích putováních třeba po horách či historických zajímavostech. Zdá se, že snad ještě více podnětů jí přinášelo poznání cizích zemí, kde ji inspirovala krajina, život místních obyvatel, historická minulost, hlavně však tvarová různost a barevnost s konfigurací v nových světelných hodnotách, ať již to byly hýřivé jižní země či podivuhodná slavná krása severu. Nelze zapomenout ani na hudbu a literaturu, zde celoživotně hledá potěšení pro duši a podněty pro svá zajímavá díla. Její osobité textilní a oděvní dílo patří k významným hodnotám současného českého textilního umění. Byla nominována na Ikonu města Plzně.

Částečně použit text z katalogů PhDr. Jany Potužákové a text z knihy „60 let vysokoškolské přípravy učitelů v Plzni“.

Silné zážitky

Nikdy nezapomenu na hukot blížících se hloubkových bombardérů, letadel. Dívali jsme se na ně ze dvorku a rychle utíkali do sklepa, ve kterém jsme všichni žijící v domě byli namačkáni, nedýchali jsme a čekali. Naproti v ulici bylo několik přímých zásahů. Všude to bouchalo, tlaková vlna zničila okna, ulice byla posetá sklem, cihlami… Vzpomínám, jak mne maminka musela rychle vynést na vzduch, protože jsem se dusila prachem.

V případě, že byl odhoukán nálet, běželi se lidé schovat do sklepa. Když se čekal velký nálet, byl připraven dřevěný vozík s peřinou pro mne a utíkalo se po silnici do Zábělé do lesa. Tam jsme stáli všichni kromě mne většinou celou noc a čekali, až odhoukají konec náletů, abychom se mohli vrátit. Nesměli jsme mluvit, bylo nutné být potichu, neboť kousek od nás stál hlouček vojáků.  Byli to Němci, mohli by nás zastřelit. Na konci Doubravky jsem viděla světlomety, které si měly na letadla posvítit, aby je bylo možno zaměřit a sestřelit. Světlomety se točily a hledaly výzvědná letadla, která letěla jako první.

Majitelé domu měli vycvičeného německého ovčáka Situ, pro kterou si přišli němečtí vojáci a odvedli ji na frontu. S ní jsem si mohla hrát jen já. Nikomu jinému to nedovolila. Bylo to smutné.

Všichni jsme museli mít zatemněná okna, nikde nesměl prosvítat ani kousek světla. V rohu kuchyně stála role černého papíru. Zbytek ještě mám. Na dodržování tohoto nařízení chodily kontroly.

Poprvé jsem viděla člověka černé pleti. Šli jsme se podívat k Valentově vile, kde Američané vařili na zahradě v obrovském kotli, pod kterým se topilo. Něco kulatého míchali v kotli měchačkou. Otec mne vzal na ramena, abych lépe viděla. Stáli jsme u vrátek. Když Američan viděl, že ho pozorujeme, přišel k vrátkům s nataženýma rukama a velkým úsměvem od ucha k uchu. Chtěl si mne pochovat. Začala jsem plakat, vyděsily mě jeho bílé dlaně a bílé zuby zářící v černé tváři. Byl konec seznámení, ale podpisy na československé vlaječce zůstaly na památku.

Velmi blízko od ulice, kde jsme bydleli, Na Kovárně č. 4 v podnájmu, stála kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1909, která byla silně poškozena po velkém náletu na Škodovy závody. V roce 1950 byla zbořena. K tomu byly ještě zbourány i další domky a na tomto velkém místě bylo postaveno panelové sídliště.

Pravidelně po nedělním obědě, poté co se umylo nádobí, jsme všichni vyráželi na turistiku – 10 až 15 km. Otec měl vždy připravený itinerář, pokaždé jinam. Celé okolí Plzně znám tedy již od dětství velmi dobře. Z vycházek jsem nosila kytičky, které jsem dávala do vypláchnutých skleniček od Alpy i s cedulkou, co je to za květinku. Nosila jsem je v pondělí ráno do školy a dávala je do třídy za okna. Tehdy jsem chodila do školy na konečné trolejbusu – náměstí Č. Ulricha. Tuto školu jsem navštěvovala do páté třídy. Sousedili jsme zahradami. U vchodu do školy byly dvě desky se jmény osob, kteří v Doubravce za války zahynuli. Stávala u nich pionýrská stráž.

Od šesté třídy jsem chodila na Pikovu školu, později jedenáctileté gymnázium. Potom následovala střední pedagogická škola ve Veleslavínově ulici v Plzni. Po jejím čtyřletém absolvování jsem na umístěnku nastoupila na „budování pohraničí“ - Tachovsko. Měla jsem špatný posudek od ženy z ulice, kterou jsem nepozdravila. Bylo to na deset let, za velmi špatných ubytovacích podmínek, kde jsem byla např. ubytována v průjezdu na statku. Život mezi zvířaty byl pro mne inspirující. Za deset let jsem poznala celé Tachovsko. Nemohla jsem jezdit domů, spojení bylo špatné nebo žádné. Všude jsem se setkala s báječnými dětmi, které měly velké srdce, za všechno byly rády a byly vděčné. Měly zájem se toho co nejvíc dozvědět a naučit. Ještě po mnoho let jsme si dopisovali. Poté jsem absolvovala konkurzní řízení, které jsem obhájila, a řádně jsem se dostala na Pedagogickou fakultu do Plzně, obor výtvarná výchova.