* 1934

     Antonín Lněnička se narodil 17. 9. 1934 v Praze. Již v jeho dětském věku se ale Lněničkova rodina přestěhovala do Plzně, protože jeho otec odešel za zaměstnáním do Škodových závodů jako dřevomodelář a dostal v Plzni na Borech také byt. Zde Antonín vyrůstal, chodil do základní školy a také až do jeho zrušení do skauta.

     Od mládí jej přitahovalo výtvarné umění. Jeho zájem a nadání podpořil na základní škole vynikající pedagog František Václav Eisenreich. Později pak v LŠU především profesor Jan Wenig. Vystudoval však Obchodní akademii a živil se pak velkou část života jako ekonom. Do zaměstnání zprvu nastoupil do Červeného kříže a následně do Západočeských cihelen n. p. Stod. 

     V roce 1967 spolu s několika přáteli výtvarníky založil v tehdejším Klubu mládeže Dominik výtvarnou skupinu Intensit. V průběhu let členové skupiny uspořádali řadu výstav, naposledy v Doubravce ve výstavní síni ÚMO 4 ve složení: Antonín Lněnička, Renata Čiháková, Jarmila Jetlebová, Jan Hejl a Stanislav Bukovský. 

     V roce 1977 Lněnička po dohodě s vedením Zpč. cihelen opustil profesi ekonoma a založil při cihelně v Plzni Černicích Keramické středisko. Ke spolupráci přizval Stanislava Bukovského, který jeho nabídku okamžitě akceptoval. Spolu tam pak vytvářeli různé keramické artefakty, především pro potřeby tehdejších krajských středisek státní památkové péče, dnešních památkových ústavů. Jejich výrobky jsou dodnes vidět na hradech a zámcích, na zámku Kozel, Horšovský Týn, Valeč, Velhartice a dalších západočeských památkových objektech, ale například i na Hluboké.

     Po roce 1990 v souvislosti s restitucemi a privatizací cihelen ukončila černická cihelna svou činnost a s ní i Keramické středisko. Lněnička přešel jako keramik a pedagog do vzdělávacího oddělení Kulturního střediska Esprit, kde se nadále věnoval keramice a také výuce dětí keramickým dovednostem, modelování z hlíny a práci na hrnčířském kruhu. Pak přešel do keramické dílny, kterou zřídil stavební podnikatel pan Duda v jednom z objektů bývalé cihelny Klotz v Plzni na Košutce. Vyráběl i tam různé keramické výrobky, mimo jiné půvabné betlémy. Některé jeho práce zakoupilo do svých sbírek Národopisné muzeum. Také nadále provozoval výuku dětí keramice. Zaměstnání zde ukončil, když už mu bylo více jak osmdesát let.

     Od mládí se také Antonín Lněnička věnuje kresbě a malířství. V současné době vytváří osobité ilustrace různých textů. Vlastním nákladem pak vydává jím ilustrované bibliofilské publikace a kalendáře. 

Ilustroval například Pověsti Plzeňského kraje Karla Drhovského, básně Lindy Hajžmanové, biblické příběhy, Píseň písní, starojaponskou poezii, atd. Jako ilustrátor je také hojně využíván Knihovnou města Plzně v periodiku Plž - Plzeňský literární život a v Knihovnou vydávaných publikacích. V minulosti navrhl několik nástěnných maleb, především pro restaurační zařízení. Je také autorem řady velice osobitých olejomaleb.