* 1947

Jsem ročník 1947, což není nijak zajímavé, zmiňuju to jen proto, že rok poté - 1948 - došlo ke komunistickému puči a že můj otec s tím zásadně nesouhlasil. Takže za protikomunistickou činnost byl uvězněn. Rehabilitace, jako například Václav Havel a mnozí další, se po roce 1989 nedožil, zemřel 1984. V době jeho nepřítomnosti, (v roce 1955), kdy moje matka byla se mnou sama a měla spoustu práce a starostí sebe a mne uživit, jsem utrpěl velmi vážný, devastující  úraz na rukách. A jako dítě člověka, který za "rozvracení republiky" byl v komunistickém  vězení jsem se po absolvování základní školy nedostal na studia a musel jsem do učení. 

Štěstí bylo v tom, že jsem se dostal na učňovskou školu fotografickou v Děčíně - vášnivě jsem fotografoval od svých deseti let.
Z učňovské školy jsem dostal doporučení na Grafickou školu v Praze, obor umělecká fotografie. 

Po absolvování (1969) a několika letech činnosti (účast na výstavách a akcích výtvarníků) jsem se stal členem tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Účastnil jsem se řady společných výstav - za nejvýznamnější považuji svou účast na výstavě v pražském Mánesu. 

Později jsem měl i samostatné výstavy. V tehdejší, dnes již neexistující výstavní síni v doubraveckém Centrumu, který vedla tehdy Hana Rojtová, jsem organizačně a ideologicky pracoval na výstavách mnoha kolegů výtvarníků. Byly to výstavy významných pražských fotografů - Miroslava Vojtěchovského, Josefa Sekala, Milana Racka a poté i dalších plzeňských autorů.

Sám jsem v této síni vystavoval s Vladislavem Vítkem. Po uvolnění a otevření hranic jsem tam organizačně i technicky zajišťoval výstavu fotografa Markla z německého Mnichova. Tato výstava nebyla příliš úspěšná, její význam však byl v tom, že po mnohaletém uzavření hranic a tvrdé a nesmyslné cenzuře ze strany státních orgánů to byl první západní autor v Čechách.

Jsem fotograf "starého typu". Můj výtvarný fotografický život byla temná komora, červené nebo tmavě olivové světlo. Stativ, drahé profi fotoaparáty, mnohahodinové čekání na příhodné světlo v krajině... atd.  Digitální revoluce na přelomu tisíciletí vytvořila jiné podmínky. I relativně laciný telefon dnes "umí" udělat dobrou fotografii, dron klidně a rychle nahradí naše někdejší namáhavé výstupy v krajině kvůli dobrému úhlu záběru.

Já k tomu říkám: moje fotografie umřela. Záměrně říkám "moje", protože fotografie neumřela, jenom se změnila, došlo k obrovské inflaci fotografie.

Mnoho mých fotografií se zničilo - tedy fotografií na papíře, negativů a diapozitivů, výběr pro výstavy. Můj atelier v Solní 10 byl prodán vietnamskému obchodníkovi a já se musel bleskově vystěhovat. Vybavení a spoustu fotografií jsem provizorně umístl ve sklepě. Byla tam stoprocentní vlhkost, což jsem nepoznal. Přišel jsem na to po třech měsících. Všechno bylo zničené - přístoje, objektivy, fotografie, diapozitivy, negativy....

V r. 2002 jsem se v Doubravce, v Levandulové ulici č. 5, stal majitelem rodinného domu, a žiji zde dodnes.